Historie Paříže
Historie města se začala odvíjet na ostrově Ile de la Cité, na kterém si svá sídla vybudovali již Keltové a z něhož Římané vytvořili správní centrum. Rozdílné přírodní podmínky obou břehů Seiny vedly nejprve k osídlení levého břehu, na němž byly také nalezeny zbytky římského města. V nejistých časech se však Pařížané stahovali znovu na svůj ostrov. Bažinatý pravý břeh začali lidé vysušovat a postupně osídlovat teprve od 5. století.
Nové severní části byly k městu připojeny teprve za panování krále Filipa II. Augusta, kdy kolem roku 1200 vyrostly městské hradby. Nejdůležitější baštou tohoto obraného systému se stal Louvre, který byl přebudován na pevnost a později na královskou rezidenci. Přibližně o sto let později měla Paříž již 80 000 obyvatel a v polovině 14. století musely být městské hradby na severním okraji podstatně rozšířeny. Tomuto druhému prstenci opevnění z doby vlády Karla V. z dynastie Valois odpovídá dnes úsek bulváru od Seiny přes náměstí Place de la Bastill a Place de la Republique až po Poste St-Denis.
Výstavbou zámku Tuilerií ve druhé polovině 16. století získalo město, které se do té doby rozrůstalo neustále do kruhového tvaru, výrazné těžiště také v západní části. Založením Champs-Elysées, široké hlavní třídy směřující z města směrem na západ v polovině 17. století, a výstavbou rozsáhlého komplexu Invalidovny za „krále Slunce“ Ludvíku XIV. byla tato tendence ještě dále posílena.
V následujícím období se právě tyto nově zpřístupněné západní části města na obou březích Seiny staly místem, kde se usazovaly privilegované vrstvy společnosti – šlechta a bohaté měšťanstvo. Relativně pozdní zástavba v těchto místech umožňovala velkorysejší budování ulic a náměstí, než tomu bylo v hustě osídleném historickém centru.
Na 18. století, poměrně chudé na velké architektonické projekty, navázalo novými úlohami 19. století. Vedle výstavby veřejných budov, které sloužily vnější reprezentaci „Velkého národa“, a nákladných stavebních prací v oblasti infrastruktury, byla stále zřejmější nezbytnost rozsáhlé asanace a proměny tvářnosti města.
Po epidemii cholery v roce 1832 bylo už jen otázkou politické vůle, kdy se s velkou rekonstrukcí začne. Napoleon III. se ihned po uchopení moci roku 1852 pustil společně s Georgesem-Eugénem Haussmannem do plánování nové císařské Paříže. Během gigantické demolice a výstavby byly 1. ledna 1860 do Paříže začleněny okolní vesnice, čímž město získalo rozměry, které má v podstatě dodnes. V tradici budování pompézních velkorysých budov se v Paříži pokračuje nepřetržitě až do současnosti. V sedmdesátých letech, za prezidenta Georgese Pompidoua, byla stržena tržnice uprostřed města, která společně s celým souborem zčásti středověké zástavby musela ustoupit novému kulturnímu centru, nazvanému podle prezidenta Centre Pompidou. Zároveň se pod vedením pařížské radnice začala prosazovat dalekosáhlá asanační opatření, jejichž výsledkem byl vznik nových, velkých obytných, administrativních a zábavních komplexů v okrajových částech Paříže.